Tvořit znamená žít
Poslechněte si článek jako podcast:
Milí čtenáři.
Musím se vám k něčemu přiznat. Posledních několik měsíců zažívám období, ve kterém jako by mi vyschl pramen veškeré inspirace. Cítím se neschopen cokoli vyprodukovat. Na blog nepřibývají žádné nové články. V případě podcastu mé poslední epizody pouze kopírují staré blogové články. Zkrátka nic moc.
Myslím, že současný stav je zapříčiněný třemi hlavními faktory:
- Válkou na Ukrajině, která nějakému tvoření při pohledu na katastrofu a utrpení, které se dějí kousek od našich hranic „podkopává nohy“.
- Vyčerpáním po dopsání diplomové práce a dokončení studií.
- Vyčerpanou zásobárnou energie díky vysokým nárokům mé práce při řešení všemožných každodenních výzev.
Přestože nemohu říci, že by můj život byl naplněn nicneděláním (s mojí pracovní produktivitou jsem více než spokojen) musím připustit, že čím méně píši na blog, resp. nahrávám nové epizody podcastu, tím více si uvědomuji, že mi v životě něco důležitého chybí.
Od malička jsem byl rodiči veden k tomu, aby můj život přinášel ovoce druhým. Společně s tím se mi také vyvinul jakýsi šestý smysl, který rozsvěcí červenou kontrolku vždy, když je můj život nějakým způsobem v nepořádku. Tato červená kontrolka svítí i teď. Vím, že mám tvořit. Vím, že jsem k tomu byl povolán. A také vím, že jste k tomu povoláni i vy.
Obraz
Jako křesťan věřím, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu. První kniha Bible Genesis to popisuje následovně:
„Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu stvořil jej: jako muže a ženu stvořil je.“
V tomto verši se skrývá slovo, které popisuje Boží – tedy i lidskou vlastnost, slovo *stvořil*. Člověk byl v podstatě třešničkou na dortu symfonie stvoření. Jednou z nejpřirozenějších vlastností člověka jakožto obrazu Božího je tedy vrozené nadšení tvořit.
Nebezpečí
Zde se ale musíme maličko zastavit a upřesnit si pojmy. Neznám žádného člověka, který by netvořil. Znám však mnoho lidí, kteří tvoří odpojení od svého srdce.
Rychlost – to je slovo odrážející hektický život tolika dnešních „dospěláků“. Ano, doba je rychlá. To však neznamená, že je špatná. Špatné však je, když nás odpojí od našich srdcí. Tak schválně – jste teď sami sobě schopni říci, pro co vám hoří srdce? Pokud ano – gratuluji, patříte ke skupině šťastlivců, kteří si uvědomují své tužby.
Bohužel je mezi námi i spousta méně šťastných lidí, kteří pod tlakem toho, jak chápe život západní společnost na své tužby zanevřeli a pro zachování alespoň nějaké psychické a duševní pohody se od svých srdcí odpojili. To jsou ti lidé, kteří pracují jen pro výplatu, chodí na setkání jen aby si o nich ostatní nemysleli něco zlého, svůj volný čas tráví tak, jak se to od lidí jejich sociálního statutu očekává a večery prosedí před Netflixem. Všechno navenek vypadá super, jen nenávidí svůj život.
Prosím vás milí čtenáři, nebuďte takovými lidmi.
Co tedy dělat?
Vymaňme se ze sevření očekávání druhých. Nebuďme primárně konzumenty. Buďme tvůrci.
Věřím, že pakliže by každý člověk našel jednu jedinou věc, pro kterou mu hoří srdce a tuto věc s nadšením dělal (i kdyby šlo jen o pečení té nejlepší bábovky v ulici), bylo by na světě o poznání lépe.
Co když…
Ruku v ruce s tvořením však chodí také strašidlo jménem Cokdyž:
- Co když támhle soused Franta moji bábovku odmítne? – strach z odmítnutí,
- Co když o mně začne Božena prohlašovat, že bábovky rozdávám jen proto abych zmanipulovala ostatní? – strach z pomluv,
- Co když se to dozví manželka Franty a bude to brát jako flirtování? – strach z negativních následků,
- Co když ta moje bábovka fakt nestojí za nic? – pochybnosti o tom, že nejsem dost dobrý.
Já mám takovýchto „co když“ celou řadu. Mám strach a mám pochybnosti. Bojím se tak, že jsem o psaní blogu neřekl rodičům téměř rok a půl. Bojím se sdílet podcast mezi mé přátelé, aby si o mně nezačali myslet něco špatného. Bojím se, bojím se, bojím se…
A víte co? Strach je úplně normální! Každý ho má a každý někdy zažije odmítnutí. To nás ale v žádném případě nemá zastavit, abychom se se přestali snažit ze sebe vydolovat to nejlepší. Moje články a podcasty nejsou nejlepší na světě. Jsou ale tím nejlepším, co ze sebe v současnosti dokáži vydat. Možná se budou časem společně s tím, jak budu zkušenější a moudřejší zlepšovat. A možná také ne.
Na tom však nesejde. Na tomto světě jsme jen chvíli. Jak říká Bible v knize Izaiáš: „Každý člověk je jako tráva, všechen jeho půvab jako polní květ. Usychá tráva, kvítí uvadá, …“ Člověk má klamnou tendenci vnímat svůj život věčně. Je velmi těžké se v průběhu všedních dní povznést a podívat se na naše bytí svrchu. Těžké to je, ale ne nemožné. Smutnou pomocí je nám v tomto i smrt a dočasnost, kterou dnes vidíme na Ukrajině v přímém přenosu.
Závěrem
Každopádně nekončeme na smutnou notu. Destrukce, kterou vidíme nás může zmocňovat k životodárné tvorbě. A k tomu bych vás také chtěl povzbudit. Najděte, pro co vám hoří srdce. Nebojte se strašidla Cokdyž. Uvědomte si svoji dočasnost. Tvořte a zanechte na světě pozitivní stopu, protože na to máte. Jste přeci lidé nebo ne?
