Dočasnost a výzva života v přítomném okamžiku

Během uplynulého víkendu jsem měl tu výsadu spolupodílet se na víkendovce kruhového tréninku CLIFT. Byl to víkend plný sportu, her, ale také retrospektivy. Celým víkendem se jako červená nit táhlo hlavní téma, kterým jsme zvolili dočasnost. Když píši tyto řádky s plnou hlavou živých vzpomínek, přijde mi, že jsme téma zvolili dokonale – zamyslet se nad dočasností v rámci dočasné akce. Zkrátka dočasnost umocněná na druhou.

V tomto článku bych s vámi rád sdílel zhuštěnou formou zamyšlení, které jsem na víkendovce o dočasnosti měl a spolu s tím bych také představil dva praktické způsoby, jak dočasnost využít ve váš prospěch.

Žít věčně?

Mé zamyšlení se točilo okolo jedné hlavní myšlenky, a to sice faktu, že spousta lidí má pocit jako by měla žít věčně anebo jako by situace, ve které se zrovna nacházejí měla trvat věčně. Dle mého názoru je toto uvažování nebezpečné, a to hned z několika důvodů:

Takoví lidé přestávají přemýšlet, prioritizovat a život žijí tzv. na autopilota.
Takoví lidé si neuvědomují hodnotu přítomného okamžiku, stále žijí v očekávání něčeho lepšího.
Takoví lidé jsou rozčarovaní z toho, když něco najednou skončí.

Jak jsem přišel na to, že je to nebezpečné? Nehledejte za tím žádnou raketovou vědu, vychází to z mé osobní zkušenosti.

Osobní příběh

Spousta z vás ví, že jsem v minulosti vesloval. Jednalo se o moji zálibu #1. Vše jsem tomu ve svém životě podřizoval. Vesloval jsem 8 let, z toho 6 let prakticky každodenně. Když si představíte, že děláte jednu věc 6 let stále dokola s tím, že se to v čase více a více stupňuje, pravděpodobně pochopíte, jak pevným zvykem se mi sportování stalo. Nepřemýšlel jsem nad tím, co budu dělat ráno, odpoledne anebo o víkendu. Věděl jsem, že půjdu na trénink.

Pakliže chcete něco ve sportu dokázat, musíte tomu obětovat všechno. Musíte být extrémně úzce orientovaní na jednu věc. To byl i můj případ. Viděl jsem progres. Začal jsem si věřit, že bych to mohl někam dotáhnout. Tato kombinace působila jako droga, sport mě úplně pohltil.

Když to vezmu v krátkosti, postupně jsem si ve veslování začal plnit svůj „wishlist“ – od výhry titulu mistra republiky po účast na mistrovství světa do 23 let. Mým největším snem byla účast na Olympiádě. Tento sen však zůstal nenaplněný. Když už to s mou formou začínalo vypadat slibně, přišel zlom. Olympiáda se mi začala rozplývat před očima díky sérii táhlých zranění a také lidem, skrz které mi Bůh sděloval jasnou zprávu, že se moje veslařská kariéra blíží konci.

Nebudu vám lhát, bylo to pro mě velmi bolestné období. Připadal jsem si tehdy jako naložený nákladní vlak, který v plné rychlosti náhle dostane stopku. Trvá mu pak ještě další stovky metrů, než se zcela zastaví. I já měl dlouhou setrvačnost. Nechtěl jsem skončit, zkoušel jsem všechno možné a když už jsem se konečně skončit rozhodl, vyrovnával jsem se s tím ještě několik let.

Tehdy jsem se tvrdě střetl s realitou dočasnosti. Uvědomil jsem si, že žádná věc v mém životě nebude trvat věčně. Také jsem si uvědomil, jak pošetilá byla neustálá honba za většími a většími cíli bez toho, aniž bych se dokázal zastavit – nadechnout se, vydechnout – a uvědomit si to dobré, co zažívám právě tady a teď. Zkrátka dostal jsem cennou lekci ohledně hodnoty přítomného okamžiku.

Síla přítomného okamžiku

I jiní lidé se chovají stejně jako tehdy já, tedy jako by si nevšimli, že žijí v přítomnosti. Neustále hledí do budoucnosti anebo minulosti. Téměř nikdy však nejsou plně přítomni v přítomnosti. Určitě takové lidi znáte. Dnes takovému přístupu říkám plýtvání dočasností a takové žití-nežití. I díky mé zkušenosti, kterou jsem s vámi právě sdílet začala nová mise s názvem „Chytit přítomnost“. Není to snadné, ale není to nemožné.

Konec veslařské kariéry byl pro mě hořkým soustem. Bůh však věděl, proč to dělá. Mám nyní věci, o kterých by se mi tehdy ani nesnilo a jsem osobnostně tam, kde bych nemohl být, kdybych ve vrcholovém sportu pokračoval. Mohl jsem se přetvořit z „tréninkové mašiny“, která jen hltá další a další tréninkové dávky v komplexnějšího člověka s pestrou škálou obdarování, které mohu využívat pro obohacení druhých.

Několik myšlenek o dočasnosti

Ještě, než se pustíme do praktických způsobů, jak využít dočasnost ve svůj prospěch bych vám rád předal několik myšlenek, na které jsem při uvažování o dočasnosti přišel.

Uvědomme si svoji dočasnost a také dočasnost věcí, které děláme, lidí, které kolem sebe máme, situací, ve kterých se nacházíme, …
Buďme vděční za to dobré, co právě prožíváme, a naopak buďme trpěliví se skutečnostmi, které zrovna moc příjemné nejsou – ty také jednou skončí.
Přemýšlejme o smyslu života, přemýšlejme o smyslu věcí, do kterých investujeme svůj drahocenný a nevratný čas.
Naučme se zastavit – nadechnout se, vydechnout – a nasávat přítomnost plnými doušky. To je totiž život.
Hledejme věci, které dočasné nejsou, hledejme věčnost. Bůh nám dal do srdce touhu po věčnosti, i to je nejspíš důvod, proč tak často žijeme jako bychom měli žít věčně. Je to ale lichá představa – bohužel. Avšak bohudík, že s tím něco jde udělat! Existuje východisko, a to díky Ježíši Kristu a jeho oběti na kříži, kterou nám otevřel cestu k Bohu a k věčnému životu. Věčnost s Bohem je zdarma, což je trochu paradox. Jediné, co se po nás v podstatě žádá je uvěřit, že Ježíš je Spasitel a vyznat mu svoje hříchy. Prostě připustit si, že na to sami nemáme a že ho potřebujeme. On je zde přítomný. Čeká. Nepáčí dveře našich srdcí. Neuzurpuje si ho silou, to není jeho styl. Pokud mu však srdce otevřeme, rád vejde a změní náš život od základů.

Dočasnost prakticky

Na závěr jsem si pro vás připravil slibované způsoby, jak využít dočasnost pro svůj prospěch. První způsob nám pomůže lépe si uvědomit svoji přítomnost a využít svůj čas na maximum. Druhý způsob nám naopak ukáže, jak dočasné jsou trable, které zrovna prožíváme a má potenciál povzbudit nás bojovat dál.

1. Vidět život shora

Někdy pro pár stromů přehlédneme celý les. To je nebezpečí, které na nás v životě číhá. Jsme utopení ve věcech a rutinách, které děláme a nedokážeme se na náš život podívat s vyšší perspektivy. Nechci malovat čerta na zeď, ale opravdu nám hrozí, že svůj život prožijeme vláčeni věcmi, které zrovna „hoří“.

Mně se proti tomuto nebezpečí daří bojovat díky plakátu, který mám na zdi vedle mého pracovního místa. Jedná se o plakát projektu 4K WEEKS, na kterém máte tisíce čtverečků, kde každý čtvereček jakoby reprezentuje váš týden v životě. Plakát je dimenzován na průměrný věk 88 let. Každý týden si začerníte jeden čtvereček.

Spoustě lidem se zdá tento přístup morbidní. I má žena byla zpočátku proti. Nechtěla se každý den koukat, dle jejích slov: „Na čas, kdy jí umřu.“ Dle mého názoru je to však špatné uvažování. Každý jednou zemřeme. To je realita dočasnosti. Memento mori. Máme však svobodu v tom, co uděláme s časem, který nám byl dán tady a teď.

Tento plakát nemá v člověku vyvolávat pocit zmaru a blížícího se konce. Naopak. Má v něm podnítit uvažování o tom, zda svůj život žije anebo přežívá. Zda využívá svá obdarování na maximum, zda jde cestou, do které se cítí být povolán anebo se nechává vláčet názory a přáními druhých.

Pokaždé když se na plakát podívám, přemýšlím, zda věci, které v životě dělám mají smysl, zda jsem v uplynulém týdnu investoval svůj čas správným způsobem. To je pro mě 4K WEEKS.

Na plakát a vše kolem se můžete kouknout na www.4kweeks.com.

4KWEEKS plakát

2. Dočasnost našich problémů a výzev

Během uplynulé víkendovky s námi toto cvičení sdílela kamarádka Amy a mně se moc líbí. Spočívá v tom, že si doprostřed papíru napíšete své jméno, následně si kolem něj začnete heslovitě vypisovat hlavní věci, které právě teď v životě řešíte. Mohou to být věci jako pracovní těžkosti, příprava na důležitý závod, rozjezd podnikání nebo např. hledání vztahu.

Nelamte si s tím hlavu. Piště to, co vám právě přišlo na mysl. Pište věci, které jsou pro vás právě teď důležité. Cvičení vám zabere cca 5 minut.

Poté, co jste hotovi, založte si tento papírek do knihy ve vaší knihovně, kterou s vysokou pravděpodobností v následujících letech znovu otevřete.

Vtip spočívá v tom, že po čase na papírek zapomenete a až po letech znovu danou knihu otevřete, vypadne na vás jako vzkaz od minulého já.

Dle slov Amy bývá sdělení z papírku velmi povzbuzující, protože si uvědomíte, že výzvy, kterým jste čelili a které se zdály nepřekonatelné jste zvládli anebo se časem vyřešily samy. Toto zjištění vás nabyje novou nadějí do boje s výzvami, které řešíte právě teď. Už vám ani nemusím říkat, že si tehdy budete moci cvičení udělat znovu a zažívat podobná povzbuzení v průběhu celého života.