Ondřej Šams

Prokrastinace je pomalá smrt

Představte si, že jdete po ulici. Je sychravý podzimní podvečer a vy se těšíte do teplého domova. Jste zabráni do svých myšlenek, když v tom vás vyruší hluk. 

Tento hluk ve vás vyvolává nepříjemné pocity. 

I přestože zatím nevíte, o co se jedná, začíná se vám automaticky svírat žaludek. 

Rozhlížíte se kolem sebe a přes ulici spatřujete skupinku puberťáků, která kohosi obklopuje.

Zprostřed hloučku se ozvou slova s nádechem bolesti: „Nechte mě, tohle fakt není sranda!“. 

Nezní to jako nevinné kamarádské pošťuchování.

Stojíte na druhé straně ulice a mlčky hledíte na skupinku. Přemýšlíte. Odhodláváte se udělat krok, ale rázem se stahujete zpět.

Znovu se vám sevře žaludek…

Je těžké udělat akci

Je těžké udělat akci.

Je těžké překonat komfort a vystoupit z pasivity.

Vstávat brzy ráno je náročné. Mýt nádobí není zábava. Věnovat hodinu denně práci na svých dovednostech vyžaduje pravidelné překonávání vnitřní nechuti. Zavolat blízkému vyžaduje investovat svůj volný čas. Psát tento článek je těžké. Zastat se někoho v nouzi může být nebezpečné.

Diskomfort, který pociťujeme tváří tvář akci nás často paralyzuje do takové míry, že nakonec neuděláme vůbec nic.

A tak spíme dál. Kupíme hory nádobí. Do bezvědomí scrollujeme feedem sociálních sítí a necháváme click-bait určovat náš další krok. Chráníme si pofidérní pocit našeho vnitřního komfortu.

V mezičase se však začíná něco dít.

Náš život se začíná pomalu a skrytě rozpadat. 

Degradovat.

Prokrastinace, rezignace, destrukce

Naše rezignace na akci vede k pasivitě a pasivita k prokrastinaci.

Prokrastinace je způsob, jak se snažíme vyhnout bolesti a nechuti začít nový projekt, udělat další krok, dokončit, co bylo začato.

Je to útěk. Je to snaha popírat realitu. Je to Potěmkinova vesnice našich životů.

Přestože se snažíme náš mozek oklamat a předstírat, že se nic neděje, pod povrchem cítíme a víme, že nás prokrastinace stahuje do spirály stagnace končící v hlubinách destrukce.

Tím, že se vyhýbáme akci, necháváme dobrovolně něco ošklivého růst a hnisat pod povrchem.

Horor, který prokrastinace spouští

Tento hnisající vřed prokrastinace postupem času praskne a vnáší do našeho života horor.

Máme pocit, že nám příležitosti proplouvají mezi prsty. Vidíme, jak se odcizujeme našim „úspěšnějším“ přátelům. Cítíme se izolovaní, zavalení vším tím, co „bychom měli“. Příbuzní stárnou bez naší přítomnosti. Naše dluhy rostou. Naše sebeúcta klesá.

Prokrastinace je pomalá smrt - jak na konec prokrastinace ?

Všudypřítomná bolest

Bolest je všudypřítomná. 

Je součástí reality stejně jako je život a smrt. 

Bolesti neutečeme. 

Můžeme být nejbohatším člověkem na světě nebo asketou v zapadlém klášteře, bolesti stejně neutečeme. 

Bolest je součástí padlého světa, ve kterém žijeme. Bolest je následek lidského hříchu.

Tato zdrcující realita přivedla mnoho lidí ke kapitulaci, nihilismu a beznaději.

Mám pro vás však dobrou zprávu: s bolestí lze do jisté míry „vyjednávat“. 

Vyjednávání s bolestí

Pokud bolesti něco dáme, i ona je schopná něco na oplátku poskytnout nám.

Na bolest se lze dívat z různých pohledů. 

Je na nás, který si vybereme.

Typy bolesti

Existují dva typy bolesti:

  1. Bolest z (pro)aktivity
  2. Bolest z prokrastinace, pasivity a neaktivity

1. Bolest z (pro)aktivity

Bolest z (pro)aktivity je utrpení, kterému se stavíme čelem. Vybrali jsme si ho a dobrovolně ho podstupujeme.

Je to bolest, kterou cítíme, když běžíme dál, přestože hlava říká ne. Je to bolest, kterou překonáváme, když začínáme nějakou bohulibou činnost. Je to tenze, kterou svou vnitřní silou přetlačujeme, abychom se mohli ponořit do učení a hluboké práce. Je to svíravý pocit, který ignorujeme a jdeme pomoci svému bližnímu. Je to diskomfort, který překonáváme, když se stavíme za správnou věc. Je to námaha, které čelíme, když z chaosu tvoříme řád.

Tato bolest je reálná a nikam nezmizí. 

Protože jsme se ji však postavili tváří tvář, chytili ji za ruku a společně s ní vstoupili do víru reality, dává nám něco na oplátku.

Čím déle s ní chodíme, tím větší odolnost vůči ní máme. Tím větší jsme „přátelé“. Nutí nás růst.

Uvědomujeme si, že takto svět funguje. Že bez bolesti není život.

Vidíme, co už máme za sebou. Kam až jsme se v životě posunuli. Bolest nás transformuje.

Jsme ostříleni životem. Bolest na nás zanechala několik nepěkných šrámů. I díky tomu jsme se však stali lidmi, kterými dnes můžeme být. 

Stáváme se lidmi s ohromnou vnitřní silou, sebeúctou, odhodláním překonávat překážky, pokorou a provokativní nadějí.

Uvědomujeme si smysl bolesti. Chápeme, že se díky ní stáváme lepší verzí sebe sama.

Stáváme se lidmi, na které se ostatní mohou spolehnout.

2. Bolest z prokrastinace, pasivity a neaktivity

Na druhé straně je bolest z prokrastinace. Prokrastinace je sladká, po chvíli však zhořkne jako pelyněk.

Prokrastinace nám dává okamžitou odměnu – úlevu, v budoucnu za ni však zaplatíme krvavou daň.

Je to bolest, kterou cítíme po hodinách sledování seriálu v čase, kdy jsme se měli učit. Je to pocit, který nás bodá jako břitva, když všude kolem sebe vidíme hromady nepořádku, které se už týden snažíme ignorovat. Je to naše špatné svědomí usvědčující nás ze zbabělého chování a útěku. Je to nelibost vůči vlastnímu tělu, které je všechno, jen ne funkční a zdravé. Je to beznaděj a zoufalost z kupící se práce a blížících se deadlinů způsobená naším neustálým projížděním sociálních sítí, čtením zpráv a chatováním.

Prokrastinace je svátek bláznů, kteří vyměnili krátkodobé pohodlí přítomnosti za dlouhotrvající budoucí strádání.

Nebudeme si nic nalhávat, všichni víme, kam tato cesta vede.

Prokrastinace vysává naši vůli. Je to jed, který zabíjí naši duši. Entropie lidské bytosti.

Ztrácíme sebeúctu, nelíbíme se sami sobě, věci se propadají do chaosu, přicházíme o naději. 

Neodvratně směřujeme sestupným trendem k životu nebo spíše přežívání (?), které je v přímém kontrastu s životem ve znamení naplnění svého potenciálu.

Kterou cestu si vyberete vy?

Na závěr se vás tedy ptám:

Kterou cestu si vyberete? Proaktivitu nebo prokrastinaci?

Volba je na vás. Volba je na mně, volba je na tobě.

Představte si, že jdete po ulici. Je sychravý podzimní podvečer a vy se těšíte do teplého domova. Přes ulici však uslyšíte křik dost možná šikanovaného mladíka.

Co uděláte?


POZNÁMKY

K tomuto článku mě inspiroval klip od Better Ideas. Pomohl mi vyjádřit něco, o čem jsem chtěl už dlouho napsat.

Pravidelná inspirace do vaší e-mailové schránky:

1-2x do měsíce vám zašlu e-mail našlapaný praktickými tipy pro:

  1. Ovládnutí digitálních technologií
  2. Lepší návyky a time-management
  3. Zdravý životní styl a pozitivní myšlení